Ano, o vědomí kamenů se povídá a jsem nakloněn věřit, že na tom je něco pravdy. – Ale zda chozením po zemi působíme kamenům utrpení, tím si zdaleka nejsem jist. Když po Vás budou skákat a dupat Vaše mláďata, bude to pro Vás radost; a ony mají k Vám blíž, než Vy ke kamenům.

Silně se dopouštíme antropocentrismu – jinak asi nemůžeme – ale přesto: snězením jablka a odhozením ohryzku mohli bychom asi potěšit jabloň. Naproti tomu rozlousknutím ořechu nebo rozemletím zrna v mouku provádíme něco jako potrat.

Není to spíš tak, že život – alespoň tady na Zemi – je jakýsi kontinuální proud, a chceme-li v něm na čas zůstat, musíme jiný život brát a odevzdat ten svůj, až jednou přijde čas?

Vy mi jinými slovy říkáte, že do toho, jak Vy cítíte, mně nic není: Vaše hranice vede zelenými rostlinami a co je pod hraniční čarou, jíst se smí. To je v pořádku, pokud jste srozuměn i s tím, že třeba takový kanibal má hranici nastavenu někde trochu jinde.

Avšak měl v úmyslu přesvědčit, až dokonce, násilím všechny o tom, aby se vegetariány stali.