Úvod
Vítejte na začátku mého cestovatelského deníku po Irsku a Severním Irsku. Je to čtení zábavné a někdy i hloubavé. Nedržím se však striktně deníkového formátu a formy. Stejně jako cestování občas zanese člověka jinam, než se obvykle nachází, tak i tento deník vede po cestách Irských a mimo ně. Přeji vám příjemné počtení a také, ať zde najdete inspiraci pro nové cesty a objevování neznámého.
27. 7. 2012 – pátek
Tak jsem dneska vyrazil vstříc irským dobrodružstvím. Je to můj dlouho nesplněný sen! A také jsem poprvé v životě sám letěl. Let probíhal, až na malé turbulence, vcelku dobře. Kolem nás rychle ubíhala oblaka a bylo zajímavé je pro jednou sledovat z vrchu a ne ze zdola, jak je normálně vídávám. Vskutku krásná podívaná. A čas jsem si krátil čtením filozofie, na kterou nemám v poslední době moc času. Vybral jsem si „Společnosti nevolnosti“, knihu od Václava Bělohradského, mého oblíbeného autora.
28. 7. 2012 – sobota
Nouzové přespání
Probouzím se do rána v čase 5:30. Ve stejném čase, kdy jsem stával předchozí den na autobus, avšak tentokrát bez budíku. Přespávám u Christiana, mého zachránce. Nepodařilo se mi včera najít v Dublinu u nikoho ubytování, pak jsem ještě ztratil zavazadlo, respektive to Lufthansa, kde jsem měl i spacák, takže jsem nemohl přespat ani nikde venku. Řekl jsem si, že zkusím požádat Christiana, učitele, kterého jsem našel v Corku přes internetový systém pro setkávání lidí, CouchSurfing, jestli bych u něj nemohl přespat o den dříve. Zavolali jsme si a byl velmi ochotný. Přišel mi naproti a pak jsme povídali až do večera přes půlnoc s ním a jeho přítelkyní.
Ztráta zavazadla
Dnes ráno očekávám telefon od Lufthansy, že našly mé zavazadlo s dotazem, kam, že mi mají mé zavazadlo dopravit v Corku, respektive o tom tak předchozí den mluvili, jako o pravděpodobné možnosti. Krátím si mezi tím čas čtením knihy „Společnost nevolnosti“. Tentokrát jsem narazil na pasáž o svobodnosti blogů a jejich možném vlivu na budoucí změny ve společnosti. Byly by potřeba, „Lufthansa, zasraní kapitalisti“, včera kromě mě ztratili z našeho letu zavazadla minimálně ještě dalším dvěma lidem. Já v tom mém měl spací pytel, jídlo, lékárničku. Spaní jsem ale naštěstí našel. Co pak ale ti ostatní, kterým mohlo chybět něco důležitějšího, než jenom spací pytel, a zůstali bez náhrady…? Neodolal jsem a zavolal jsem v sedm „kapitalistům Lufthansy“, jestli už mají mé zavazadlo. Ubezpečili mne, že opravdu dorazí, tentokrát už věděli i kde je. Zavazadlo nakonec přišlo se 24h zpožděním. Bylo pro mne velkým překvapením, že nakonec na něm byla cedulka, kde byla informace, že bylo odbaveno v den, když jsem přiletěl, vlastně pár minut po tom, ale mezi zavazadly na páse se neobjevilo a ani na správě zavazadel číslo mého zavazadla nemohli najít.
Prohlídka Corku
Během dne čekání jsem si byl prohlédnout Cork. Je to krásné město a určitě stojí za to ho navštívit. Krásné historické domy v centru i mimo, Národní monument na hlavním náměstí, a hrob významné učitelky Nano Nagle, společně s přilehlým domem pro přestárlé, respektive jeho zahradami, kde se mimo jiné pěstuje zelenina. Potkal jsem tam místního, který dělá dobrovolníka a pomáhá starým pěstovat zeleninu. Sám to má jako odreagování po práci, stejně jako vícero místních obyvatel Corku. Jednotlivé záhony mají popisky, co se tam pěstuje a jelikož hodně pomáhají polští přistěhovalci, jsou nápisy dvojjazyčné. Jazyky angličtina a polština. Oba jsou mi blízké, a jsem rád, že jsem se v nich mohl opět zdokonalit.
Irské hospody
K večeru jsme se vydali s Christianem do místní hospody, kde jsem ochutnal různá místní piva, bylo to moc fajn. Christian tam potkal nějakého svého kamaráda a já se přidal k nějakým Irům ze soukromého srazu Corkských triatlonistů. Povídali jsme si o všem možném, ale nejkrásnější pro mne bylo, když jeden začal zpívat písničky hudební skupiny Depeche Mode. Postupně jsme se všichni přidali. Po každé písni následoval potlesk. Já jsem také vystřihl jeden kousek, sice od jiné kapely, ale také byla úspěšná a sklidila potlesk, takže jsem Čechů neudělal ostudu.
Na party se postupně zvyšovala hlasitost hovoru i hudba a s Christianem jsme pak odešli. Musím říct, že na české hospody a jejich hluk jsem poměrně zvyklý, ale to, co jsem zažil zde, předčilo všechna má očekávání. Dle Christiana, k desáté večerní hodině, toto bývá velmi obvyklé v každé irské hospodě a lidé si pak ani často nerozumí. Christian to s oblibou využívá a říkal, že občas do rozhovoru vkládá různá nesmyslná slova a sleduje reakce lidí, kteří většinou na všechno stejně jen přikyvují a vždy se cítí naprosto v obraze, i když neslyší nic.
Pak jsme přišli domů a mě zas napadaly myšlenky o smyslu bytí, tak jak to po pivech občas mívám. Jo filozofie, hold mě potkává v každém stavu. S panem domácím jsme zavedli plodnou řeč na toto téma a dozvěděl jsem se, že jsou lidé, kteří dokáží žít šťastný život bez vědomí jakéhokoliv cíle a smyslu nebo jejich hledání.
29. 7. 2012 – neděle
Kinsale a pevnost Charles Fort
Dnes jsem se vydal na jih do 30km vzdáleného městečka Kinsale podívat se na úžasnou pevnost Charles Fort. Měli jsme skvělého a zapáleného průvodce. Myslím, že se to nedá s českými znuděnými brigádníky, v průvodcovských službách, vůbec srovnat. Jinak Charles Fort je velmi bytelná pevnost, promyšlená. Např. měla dvojité zdivo a tím pádem nikdy druhá zeď nebyla narušena střelbou nebo vibracemi ze střel, takže skrze hradby nikdo nikdy neproniknul. Konstruovali ji dva architekti. Jeden z nich byl civilní architekt, který navrhl známou nemocnici v Dublinu. Pevnost je pentagonová a její půdorys i styl po jejím postavení začali kopírovat všichni další stavitelé pevností v Evropě. Také jsem se dozvěděl mnohé o životě irských vojáků a seržantů. Služba vojáka byla na celý život a byla tvrdá. V minulých dobách v Irsku to byla ale výhra, jelikož jste mohli při tehdejší velké nezaměstnanosti a všudypřítomnému hladu, nasytit rodinu. Pokud jste byli seržantem, měli jste oproti normálním vojákům výhody, jako např. pokoj pro sebe, případně manželku. Na stejném prostoru žilo normálně dvacet vojáků. Avšak seržant měl větší riziko, že bude v boji zabit. Až 20% všech seržantů v Irsku bylo zabito v boji. Jinak, je tady moc krásný záliv a příroda, stejně jako všude v Irsku, akorát zde není mnoho stromů, respektive tolik co máme v Česku, nebo popř. na Slovensku.
Tradiční hudba v Corku
Už jsem se vrátil zpátky do Corku. Mimo jiné zpáteční cesta z Corku do Kinsale přijde na 11,- € a vstup do pevnosti na 4,- €. Dobré pivo přijde na 3,- € až 4,-€, a klasická Irská snídaně ve veganské variantě na 8,- €. Ale vrátím se zpátky ke Corku. Tak jsem šel zpět k Christianovi a šel náhodou kolem hospody Charlies, kde hrála živá Irská hudba a byla slyšet až ven. Zastavil jsem se na jedno pivo. Byla to krásná hudba. A od jednoho IroAmeričana jsem dostal přehled míst a časů, kde budou dnes hrát klasickou irskou hudbu. Cítím, že moje karma či strážný anděl již zase začíná působit. Včera mě totiž Christian vzal do hospody s úmyslem, že si poslechneme klasickou irskou hudbu, ale nic nenašel, avšak dnes, s mým přispěním, vlastně mého strážného anděla, v té samé hospodě budeme poslouchat irskou muziku. Jinak v hospodách jsme byli ještě ten den dvakráte, vždy se nám podařilo najít s tradiční hudbou. V Corku je nejlepší navštívit hospody kvůli hudbě v neděli. A je také dobré se podívat na stránku http://www.discoverireland.ie/
Cestování a spaní v Irsku
Večer jsem pak ještě přemýšlel nad tím, jaké to je pro mne zde cestovat a spát. Na začátku cestování v Irsku bylo v plánu cestovat stopem, a pokud nevyjde CouchSurfing, tak třeba v lese nebo v hotelu. Avšak, vzhledem k vysokým cenám v Irsku, 3x – 4x vyšších, než je u nás, jsem se rozhodl, že budu více šetřit, aby mi vůbec vystačily finance do konce pobytu. Budu spát jen přes CouchSurfing a ne v hotelu, a pokud CouchSurfing nenajdu, nenavštívím to město nebo zkusím hostel. A pokud jde o cestování, mnoho lidí mne „ujistilo“, že ta tam je doba stopování a auta moc stopaře neberou. Toto jsem musel tedy také přehodnotit a rozhodl jsem se jezdit autobusy a stopem výjimečně. A co se týká spaní venku, tak to vzalo za své spolu s plachtou, kterou jsem zapomněl doma. A stejně by mi byla k ničemu, jelikož pokud tady sprchlo, tak to sice bylo jen krátce, ale pořádně, a na to by opravdu plachta nezabrala. A stan jsem netahal, pro jednoho člověka na 17 dnů putování příliš těžký.
30. 7. 2012 – pondělí
Cesta dál a setkání s našincem
4. den již trávím po třetí v internetové kavárně. Dopředu jsem si myslel, že na cestách už nebudu potřebovat internet vůbec. Mám však bez odpovědi 60% ubytování přes CouchSurfing a další skupiny v Irsku a je potřeba ještě hledat. Po návštěvě internetové kavárny jsem se vydal na další cestu autobusem z Corku do Limericku a tam přesedl na přímý autobus do Galway, a tam na vlak do Athenry. Na nádraží mě už čekala jedna slečna z Čech, která bydlí v Irsku, na kterou jsem dostal kontakt od české koordinátorky Mensa SIGHT. Velmi přátelská a příjemná společnost. Večer jsme šli běhat do okolí Athenry a pak jsme až do devíti povídali. Není nic lepšího, než během a za běhu poznat nějaké místo a navíc ještě ústy našince. Ještě jednou děkuji Ivo.
31. 7. 2012 – úterý
Prohlídka Galway
Ráno jsem jel z Athenry do Galway za účelem prohlídky města. Navštívil jsem samá pěkná místa. Za zmínku stojí Galwayská katedrála, soud, muzeum a malebné ulice. Katedrála, i když byla postavena až v roce 1965, působí velmi dobrým dojmem – prostá, prostorná a překrásná. Budova soudu je malá, avšak krásně zachovalá a přesně s takovým interiérem, který můžeme vídat v irských historických filmech.
Irský holokaust
Apropo, rád bych zmínil, že před návštěvou Irska, je dobré se podívat na film Michael Collins, jelikož je o významné postavě z irských dějin a na tento film se občas průvodci v terénu odkazují nebo dělají narážky. Každopádně vám to také více dovolí pochopit, jak to bylo s irskou historií a Angličany. A pokud vás to vskutku bude zajímat, zaveďte občas s místními na toto téma řeč. Já se dozvěděl pokaždé jiný střípek do mozaiky. Neříkám, že jsem si odnesl obraz pravdivý nebo úplný, ale celkově to vypadá tak, že Angličané na Irech páchali, svým způsobem, genocidu, stejně jako Hitler na židech, akorát si to rozložili na 700 let. Irové kdysi hladověli, měli zakázaný rybolov, určené, co budou pěstovat, jaké druhy brambor, na které také pak přišla choroba, nevyrostly, protože snad měli jeden druh, tak opět měli hlad. Dále celou historii provázelo nesmyslné zabíjení a neadekvátní uplatňování „práva“ na Irech. A tak Irové začali ve velkém migrovat a během 30 let jich asi 3 000 000 migrovalo, dále 40 000 bylo převezeno do Austrálie, tehdy trestanecké kolonie (i za ty nejmenší přestupky), atd. Následující odkaz uvádí, že Angličané zabili cca. 5,16 milionů Irů http://www.noraid.com/Holocaust.htm
1. 8. 2012 – středa
Connemara
Dnes jsem vyrazil na výlet do oblasti Connemara s místní cestovní kanceláří na jednodenní výlet. Normální spoje do této oblasti moc nejezdí. První zastávka byla u krásného jezera na deset minut a místo, abychom zde zůstali déle, tak nás zavezli ke Connemara Abbey, místní památce, která vypadá jako středněHluboká miniLednice. Bez možnosti volby co platit. Pouze celý areál za 12,- €, ani zámek a ani park či zahrady nebyly samostatné. Přišlo mi to jako hodně peněz za málo hudby a jal jsem se objevovat přírodní krásy okolí na vlastní pěst. Příroda v Irsku a v Connemare je velmi krásná, akorát škoda, že zde není mnoho stromů, zvláště když je to národní park. Pak jsme z Abbey pokračovali dále a viděli další krásná místa. Měli jsme také velmi dobrého a entusiastického průvodce.
Infarkt a rozloučení
Během cesty se stal jeden infarkt v Abbey. Bohužel jsem u toho nebyl, abych mohl pomoc, avšak někdo rychle zavolal sanitku a o starého muže se postarali. Druhý den, při odjezdu, jsem ještě náhodou potkal lidi z cestovní kanceláře a ptal jsem se jich na pána, ale ti sdělili, že leží s infarktem v nemocnici a že více neví. Každopádně dnes končí můj pobyt v Athenry (Galway) u skvělé české hostitelky. Úžasné tři dny plné cestování a také skvělého povídání s českými lidmi.
2. 8. 2012 – čtvrtek
Díra jménem Donegal
Dnes mé kroky směřují z Galway do Donegalu. Cesta stojí 18.5,- €. Musím říct, že spoje jsou zde velmi drahé, např. zpáteční lístek na vlak 14,- € a zpáteční lístek na autobus 8,- €, a to celé jen na 25 km. Ale zpět k cestě. Už se mi podařilo dorazit do Donegalu. Musím tedy říct, že tentokrát to byl krok vedle a moje cestování naslepo se mi jednou nevyplatilo. CouchSurfing jsem na tuto noc nenašel, internet je zde drahý a ve městě není skoro co k vidění. Potkal jsem zde ale postupně dva páry, které mířily do Modrých hor, tak snad jedině toto místo stojí za to, pokud by chtěl někdo jet do Donegalu. Každopádně jsem si našel hostel, a bylo tam plno zajímavých lidí.
Příjemní lidičkové v hostelech
Paní, která byla z Jihoafrické republiky, běloška. Bavili jsme se o černoších, proč nejsou tak práce schopní v Jihoafrické republice a dozvěděl jsem se, že akorát nedostali možnost získat dostatek zkušeností, jako ostatní, běloši. V JAR je povinnost pro každou firmu zaměstnat černochy, avšak zřejmě je západní firmy nejsou ochotny dovzdělat a mají je jen z povinnosti nikoliv ze zájmu. Pak jsem potkal velmi milé francouzské manžele. Křesťanská rodina a měli sebou šest dětí. Prý je to u francouzských věřících běžné mít tolik dětí, mi říkali. No a na večer jsem ulehl a dobře se vyspal ve velkém pokoji, kde jsem byl sám a nerušen. Jaké to štěstí, nakonec to byl přece jenom skvělý den.
3. 8. 2012 – pátek
Charitativní fastfood
Dnes moje cesta vede z Donegalu do Killybegs. Krásné malé městečko mezi mořem a horami. Budu zde přespávat u jedné veganky, Jacquie, kterou mi dohodila skupinka Irští vegani. Jsem rád, že konečně budu mít možnost poznat a popovídat si s nějakým irským veganem. Zřejmě jsou zde stejně tak četní, jako u nás. Momentálně sedím v místním fastfoodu a krátím si čekání a hlad s „na zakázku“ dělaným veganským burgrem. Dal jsem si také kávu, kterou tady mají úžasnou. Nevím, čím to je, ale veškerá káva, domácí i v podnicích mi v Irsku chutná skvěle a to kávu normálně nepiji. Také mne zaujala zdejší charitativní sbírka, respektive hned devět sbírek. Ve fastfoodu, kde sedím, je mnoho různých sbírek od různých organizací a jsou v Killybegs asi na místě, kam chodí nejvíce lidí. Skvělý nápad.
Setkání s veganskou rodinou
Postupně dojídám a vydávám se na „hlavní“ a asi jediné místní náměstí, kde máme s Jacquie sraz. Zanedlouho přichází a vydáváme se do jejího bydla, kde mě pohostí skvělou večeří se zeleninou. Její bydlo je jen dočasné, normálně žije v Donegalu, a zde je na kurzu ECDL, tzv. evropský řidičák na počítač. Bude se jí to hodit v její žurnalistické práci. Její hlavní náplň je psát o zvířatech nebo jejich právech. Postupem času, to ani jinak nejde, se řeč stáčí na veganství. Dozvěděl jsem se, že kromě ní, je ještě její syn veganem, a to odmalička. Vypadá velmi zdravě a čile, akorát byl až moc neukázněný, ale za to ho nikdo moc plísnit nemůže,… možná jen až příliš trápil svého psa, což se na vegana opravdu moc nehodí. Doufám, že z něj vyroste vegan, který se bude chovat s láskou ke zvířatům a ne jenom proto, že ho tak někdo vychovává.
Veganská výchova
Veganství je filozofie, jako každá jiná a někdy si kladu otázku, jestli máme právo dítěti lajnovat cestu stejnou, jakou máme my, kteří se jí řídíme. Můj názor, a mohu se samozřejmě mýlit, je takový, že již malé dítě má vlastní rozum a dokáže se rozhodnout samo správně, častokráte i lépe, než jeho vlastní rodiče, a to nemluvím jenom o stravě. Jsou známy i případy rodin, kdy se žádný vegan či vegetarián na hony nevyskytuje a děti odjakživa nebo od malého věku odmítají maso nebo podobné věci. V pozdějším věku, řekněme deseti let a více, jsem pro osvětu, nikoli přesvědčování, ať už jde o veganství, nebo i cokoliv jiného samozřejmě. Je dobré říci dítěti, jaká je pravda a je už pak na něm, jakou si zvolí stranu. Bohužel musí volit každý. Být lovec nebo nebýt lovec. A pokud jsem lovec a jím maso, podílím se na tom zvěrstvu, co kolem nás existuje v „produkci“ zvířat, tak musím přijmout plnou odpovědnost za to, co se děje. To byla malá odbočka. Zamyšlení se člověk neubrání. Je to jeden z důvodů proč cestuji. Člověk má čas, zamýšlí se a přichází na nové hodnotné myšlenky.
4. 8. 2012 – sobota
Útesy Slieve League
Ráno jsem zvažoval, kam pojedu. Vyhrály Slieve League, nejvyšší útesy v Evropě. O víkendu tam ale skoro nejezdí autobus a ani cestovní kancelář. Šel jsem po silnici a stopl dvě auta během cesty. Vzdálenost 22 km k útesům jsem překonal během dvou hodin. Stopování v Irsku v malých vesnicích, a zejména o víkendu, je opravdu komplikované. Každopádně, k útesům jsem dorazil, a den je více než skvělý. Nikdy jsem u moře neviděl takovou krásnou podívanou. A jsem také rád, že jsem zvolil tyto úžasné útesy místo známých Cliff of Mohers. Od pár lidí jsem slyšel, že jsou zkrátka lepší. No, a jak to tak se mnou bývá, tak stopa zpět, přímo od útesů, jsem chytil, rovnou až do Killybegs. Momentálně sedím v knajpě a užívám si skvělého Guinnesse po únavném dni, ovšem plném krásných zážitků, stejně jako celé dosavadní Irsko. Dle rozhovorů s místními mi také počasí velmi vychází. Většinou je teplé a slunečné s trochami deště. Není to zde časté… Také v hospodě koukám na zápas v irském fotbalu. Je to něco mezi rugby, fotbalem a basketbalem. Skvělá podívaná…
5. 8. 2012 – neděle
Belfast vojenský
Nacházím se právě v Severním Irsku v UK. Nevím, co si o tom všem mám myslet… Vydal jsem se na okraj města, kde asi normální turisté často nezavítají. Rád také navštěvuji takovéto oblasti, jsou odlišné od komerčních turistických středů měst a člověk se dozví více o kultuře a životě lidí. První „obraz“ na mé cestě Belfastem byla velká krásná malba na zdi mostního pilíře s nápisem a seznamem mrtvých. UK tajně podpořila v roce 1971 teroristický útok v rodinném baru na své občany. Alespoň to tvrdil nápis vedle a pak ještě jeden kolemjdoucí, kterého jsem se ptal. Další obraz byl dětské hřiště s pět metrů vysokým plotem. Člověk ani nevěděl, jestli je to pasťák nebo dětské hřiště. Hned vedle byl za plotem s ostnatým drátem supermarket Tesco. Dále jsem během cesty potkal hrob mrtvého britského občana ověšený vlajkami. Dále kolem často, což ve středu města není, vidím přímo girlandy, desítky, někde i stovky britských vlajek. Přes ulici visí, z domu na dům, přes parkoviště, na firmy. Dle některých místních je to jen kvůli národní hrdosti. Další obraz na fasádě domu, krásný, ale smutný, s nápisem „GREAT HUNGER“, z doby velkého hladu, lidé na poli kopou, a nemají nic. Dále dětské hřiště s kovanými obrazy a motivy křížů a smrti. Dále policejní stanice, musím namáhat oči, tentokrát to není dětské hřiště, mají tam kamery a nápis „POLICE“. Další malba na zdi, krásné koně a nápis „FREEDOM“. Mrtvý pták na zemi. Hasičský vůz. To vše asi během hodiny. Severní část města vypadá doslova jako vojenská zóna a shodli jsme se na tom i s jedním návštěvníkem z Dublinu. Poslední nepokoje a mrtví zde byli před deseti lety.
Belfast křesťanský
Je neděle, hospody jsou zavřené všechny a, sedím tedy na schodech kostela a píšu. Téměř ke konci psaní, mě potkává místní farář a zve mne na motlitbu. Slušně odmítám a jdu dále. Během mé cesty jsem potkal také čtyři další místa, stavby (ne kostely), které zvou na pravidelné bohoslužby nebo jsou pro křesťanská setkání. Neznám místní a ani život tady, ale jeden by si řekl, že hospody a kostely, popř. jiná podobná místa jsou snad jedinou „útěchou“ pro místní obyvatele… Kdo ví, možná Bůh jim přináší útěchu, a možná i ten ne. Vítejte v Belfastu, peklo začíná až za rohem!
6. 8. 2012 – pondělí
Black Mountains
Dnes jsem se rozhodl jít do přírody někam za Belfast. Vybral jsem si Black Mountains, které jsou blízko. Dostanete se tam autobusem č. 106 v 10:30 z Belfastu za 30 minut a 2,5 libry. Na požádání vám řidič autobusu zastaví u silnice, která vede 15 minut chůzí ke vstupu do hor. Nejsou to však hory v našem slova smyslu a i když zde nejsou skoro žádné stromy a jde se hodně po asfaltu, ještě to celkem ujde a za návštěvu to myslím stojí. Je zde také pěkný výhled na Belfast.
Vegani v Belfastu
Pak jsem zašel do jedné kavárny, kterou na internetu avizovali jako vegan friendly, na pozdní oběd, ale zklamali, musel jsem jim vysvětlit, že sýr opravdu veganský není a domluvit si speciální porci. Pak jsem se dal do řeči s jedním mladíkem a dozvěděl se, že s veganským životem je to v Belfastu opravdu slabé, restaurace, i komunita.
Práce v Irsku
Dovolím si malou odbočku k myšlence, která mi už dlouho vrtá hlavou. Po mnoha rozhovorech s různými lidmi na různých místech, jsem se dozvěděl, (nejde o zprávy z internetu, ale osobní zkušenosti obyčejných lidí), že ekonomická situace obyčejných lidí v některých zemích v Evropě se začíná zhoršovat. Jsou věci, kterých by si Češi mohli vážit. A to je, že se máme lépe než mnohé jiné země, než třeba Španělsko, kde lidé hromadně utíkají za prací do zahraničí, vezmou si třeba v UK nebo Irsku hostel a hledají práci. Např. velkým problémem jsou také specializovaná zaměstnání, dle jednoho mladého veterináře u nás na hostelu je v Irsku jen 70 míst pro veterináře, takže musí do Ameriky. Jinak v Belfastu dělal týden dobrovolného veterináře bez nároku na honorář a pomáhal místním chudým se zvířaty.
Posezením s Izraelitou
Večer jsme byli v hospodě na pivo s jedním Izraelcem a dozvěděl jsem se, že kromě toho, že ženy chodí v Izraeli na dva roky do armády a muži na tři roky, tak obě pohlaví až do 42 let musí každý rok strávit celý měsíc v armádě, takže v podstatě izraelští muži stráví pět let svého života v povinné vojenské službě. Po prvních třech (dvou) letech služby si to většina mladých Izraelců kompenzuje tak, že sami vycestují na dlouho mimo Izrael, někdy až na rok a jenom svobodně cestují po světě a snaží se oprostit od všeho toho řádu a osobní nesvobody.
7. 8. 2012 – úterý
Dnes jsem se šel projít do jižní části Belfastu a také navštívil místní park Ormeau. Právě obědvám a pár metrů ode mne pobíhají veverky. V jeden okamžik jich kolem sebe mám tři. Krásné. Jedna z nich ucítí můj oběd, tak ji hodím kus grahamové bagety. Raději bez ničeho, protože nevím, co veverky můžou a co ne. Jak to uvidí, nenápadně, a z boku se k pečivu přiblíží a zjišťuje, jestli se nejedná o nic nebezpečného a pak si to odnese. Během chvilky se objeví zase, tak ji hodím ještě kousek, ale zřejmě už je přecpaná. Za pár minut se z čista jasna objeví tři straky, jako stíhačky se blíží k zemi, a jedna si uzme pečivo, a další dvě pak jdou po ní.
Kromě veverek a strak se zde ještě objevila maminka s dítětem, které obdivovalo také veverky. Mamka říkala, že v parku zaznamenali také jejich útok. Když jeden místní občan jedl hamburger, tak také dostala chuť a skočila mu přímo pro burger, který držel v ruce. Pak mě oslovil nějaký zdejší homeless s nějakou vlastní mutací filozofie new age. Byl dobrý, kdyby měl kapitál na knihu, bude to trhák.
Večer znaven, jsem se dozvěděl, že můj drahý veganský kontakt z Dublinu, který mi slíbil ubytování, se nezvládl poprat s vosami v jeho bytě, takže utratím další peníze za ubytování. Finance mi pomalu dochází, pevně věřím, že během cesty někde vykopu Leprikóna s hrncem zlata. Taky jsem strávil další 2h na CouchSurfingu a webu vyhledáváním náhradního ubytování, myslím ale, že už to nezachráním, hostel to jistí.
Potřeboval jsem si trochu spravit náladu mým oblíbeným salátem z tofu, okurek a rajčat, a pak jsem se ještě zapovídal s dvěma amatérskými ragbisty z Nového Zélandu a šlo se spát. Za jeden den toho bylo vskutku ažaž.
8. 8. 2012 – středa
Dnes jsem cestoval z Belfastu do Dublinu, vše v pohodě. V Dublinu jsem si našel hostel, dokonce i se snídaní. Tím pádem se rozdíl mezi klasickým B&B a hostelem maže a rozlišení postrádá smysl. Pak mě čekaly také ty všední věci, pračka, sušička. Za 2 x 3,- €v hostelu. Nikdy neperte v prádelně ve městě, přišlo by vás to na 20,- €. Večer pak ještě zjištění, odkud pojedu v neděli ráno na letiště, a letmá prohlídka Dublinu. Později jsem se přidal k partě lidí z Ghany, co hráli stolní tenis. Pěkně mě rozmetli, ale byla to sranda. Jinak jsem zjistil, že je to gospelový sbor a během řeči mě pozvali na zítřejší mši.
9. 8. 2012 – čtvrtek
Brzo ráno jsem vyrazil na mši do kostela s ghanským gospelovým sborem. V životě jsem byl jen na jedné mši, a také to bylo díky náhodě. Bylo to v polorozbořeném kostele v Horním Maršově, a měl to husitský sbor z Trutnova. Ušlo to. Dnes to ale byla úplně jiná liga, černí bratři se do toho vskutku obuli. Většinou zpívali a bylo v tom hodně emocí a temperamentu. Pár jich zpívalo sólo a mně také přistrčili mikrofon. Byl jsem celkem překvapen, ale opět jsem neudělal ostudu, a stejně jako v Corku, při Depeche mode, tak i zde při zpívání gospelu zde, jsem sklidil potlesk a neudělal Čechům ostudu. Možná, že tleskali jen ze slušnosti, ale who cares,… Celé to bylo naprosto úžasné a kdyby něco takového bylo u nás, tak mě máte v kostele každý den.
Pak jsem si udělal výlet do guinnesského pivovaru a za těch 16,- € to určitě stálo. Byli jsme v nějaké show-hall, nebyl to přímo pivovar, ale i tak jsem se dobře poučil a pobavil. Nakonec jsem se pak naučil správně točit pivo Guinness a byl obdarován certifikátem, který to prokazuje.
Na pozdní oběd jsem zašel za 8,- €do Govindy, kde pracují Slováci a Poláci, dobře jsem si popovídal a také najedl. A ještě jedna informace, po 21:00 zde mají zbytky jídla ze dne za 1,- €. Jinak vše je zde veganské nebo vegetariánské. Vřele doporučuji.
Pak jsem si odpoledne a večer na pokoji povídal s Angličanem a Irem. Dozvěděl jsem se mnoho věcí, ale to hlavní asi je, že mezi Angličany a Iry to už je asi tak deset let vše relativně v pohodě, hlavně v Belfastu, jen někteří Irové v Belfastu se údajně někdy chovají trochu šílené a Angličané z toho nechápou. Ale bůh ví jak to ve skutečnosti je. Byl jsem v Belfastu a viděl jsem spíše šílené Angličany než šílené Iry. 700 let jejich nadvlády už mohlo stačit. V roce 1840 zde bylo 10 milionů Irů, 1 milion zabili v té době Angličané hladem a zbraněmi a 3 miliony odjeli pryč, hlavně do USA.
10. 8. 2012 – pátek
Dnešek byl a je neskutečně nabitý. Ráno jsem opět dostal pozvání od Ghaňanů-Irů, tak jsem byl na mši. No děly se tam neskutečné věci, krásné písně jako vždycky a také tam měli krásné kázání, ale po tom byly meditace a najednou dívky začaly upadat do jakéhosi extatického transu po dotknutí kněze. Takováto duchovní zkušenost je mimo můj rámce vědění a ani nevím, jak se k tomu postavit, když šest holek leží na zemi a některé se velmi třesou a třeba dva muži je musí držet. Nikdy jsem o podobné situaci v ČR neslyšel a ani kluci na pokoji, v Itálii také ne, ale kolega z Mexika ano, že je údajně posedl duch svatý a mluvil skrze ně. Nevím, co si o tom mám myslet,… Každopádně to bylo na mě hodně silné kafe, tak jsem místnost opustil.
Pak jsem se byl podívat na starou radnici, Dublinský hrad, Dublinské zahrady a katedrálu Sv. Patrika. Krásná místa a určitě stojí za návštěvu. Pak jsem znovu navštívil vegetariánskou restauraci. Pak jsem se ptal jednoho Ira na cestu do parku a vyplynulo z toho velmi dlouhé povídání, které nakonec skončilo v hospodě. Ir mě pozval, což bylo od něj moc pěkné, protože mi už opravdu moc peněz nezbývá. Každopádně povídání s Joem, tak se ten Ir jmenoval, bylo skvělé. Hodně jsem ho také nalákal na ČR. Když se bavím s cizinci, snažím se propagovat také kromě Prahy, kterou všichni znají, i další místa, Moravu a Slezsko. Pak jsme ještě skočili s Polkami z hostelu na pivko. Bylo také fajn popovídat si se slovanskými bratry, vlastně sestrami, o Irsku. Holky se chystaly také na nějaký 10denní festival irské hudby k Irsko-britským hranicím, na Sever, který je prý dobrý a stojí za to ho navštívit.
11. 8. 2012 – sobota
Dnes jsem se byl v Dublinu podívat v 350 let starém Phoenix parku. Moc pěkné místo. Také se postupně chystám na odlet. Jinak nic dalšího, odpočívám a čtu si Bělohradského.
12. 8. 2012 – neděle
Až na zlatou rezervu mi nezbyly žádné peníze a další noc v tom strašném hostelu jsem nehodlal strávit. Lepší spát v jeskyni bez ničeho v kraťasech na holé zemi nebo na zastávce, a to jsem zažil a bylo to dokonce mnohem příjemnější. Během pobytu v Dublinu jsem kvůli financím musel změnit hostel za levnější hostel. Nakonec jsem odešel dříve a čekal 16h na letišti. Čekání na letišti je opravdu dlouhé, tak jsem si dovolil občas zakecat pár lidí, sestřičky z Anglie, golfisty z Francie, námořníky z Irska, cyklisty z Francie. Většina z nich byla velmi ráda, protože např. cyklisti čekali 9h 🙂
Nakonec jsem se šťastně dočkal letadla. Let proběhl v pohodě a šťastně jsem přistál v Praze. Můj první let, i s návratem, sám. Jsem rád, že vše dobře dopadlo, teď jsem zpět v Brně a píši tento deník z cesty do počítače, abych se mohl o svou cestu podělit s přáteli a jinými cestovateli, kteří by měli zájem navštívit Irsko a/nebo by se chtěli třeba inspirovat.
Závěr
Stálo to za to, Irsko je úžasná země, s úžasnou historií, krásnou přírodou a přívětivými, otevřenými a přátelskými lidmi. A pivo je také dobré a přátelské. A jinak čistého času jsem si užíval Irsko 14 dnů (s cestováním 17 dnů) a skoro vůbec nepršelo, díky Bohu, alespoň jsem si mohl vše a všechny pořádně užít! 🙂