Když jsem se narodil, dostal jsem jméno. Bylo zaneseno do matriky, bylo zaneseno do mé karty v nemocnici a zapamatovali si ho mí rodiče, protože ho vymysleli. Zapamatovali si ho také ostatní, jelikož jim mé rodiče řekli, jak se jmenuji a oni mě tak pak dál nazývali, nebo si mé jméno zapsali na občanský průkaz, do třídní knihy, do žákovského výkazu, popř. kamkoliv jinam. Jsem natrvalo zapsán pod určitým jménem a cokoliv řeknu, nebo udělám, se bude s tímto jménem nyní i v budoucnu spojovat. Činy, které jsem vykonal nebo vykonám, však nekoná mé jméno, ale mé srdce či ruka. Proč nemá tedy mé srdce jméno a proč také má ruka. Chci, aby také měli jména. Konají přece, a více než mé jméno. Někdo se může ptát proč a může namítat: „jaký to má význam, vždyť jsou přece Tvou součástí, takže je nemůžeš vyjímat z celku a dávat jim jména“…. Ano, nemohu jim dávat jména. Mé vlastní jméno je ale také mou součástí, tak proč ho vůbec zmiňovat, když jsem jeden celek. Avšak myslím si, že bez jména bych byl daleko spokojenější. Na světě je nás sedm krásně velkých čísel s devíti nulami. Každý člověk má jméno a určitě i v tom nejprimitivnějším jazyce někde uprostřed kmene v Amazonii. Od počátku věků, co se lidstvo začalo rozmnožovat a později i přemýšlet, se hlásí s vysokou potřeba identifikovat, určovat a někam patřit a k tomu nám dopomáhej pán na nebesích a naše jméno. Je nás tolik, že nemá smysl neustále každého pojmenovávat, stejně se tady dlouho neohřeje.
Od okamžiku, kdy jsem přišel s prvním nadechnutím na tento svět, jsem se učil rozpoznávat věci podle barev, tvarů a zvuků. Později, když jsem si je dokázal, zapamatovat a přiřadit k určitým lidem, tak jako to dítě dělá, jsem se naučil volat lidi jmény nebo slovy, která jim patřila, častokrát, když jsem něco potřeboval nebo naopak nepotřeboval. Pokaždé za nějakým účelem ve svůj prospěch… Později, kdy člověk stárne a moudří, začne svůj rozum používat ve prospěch ostatních, avšak i kdyby chtěl nebo nechtěl, navždy si ho ten člověk bude pamatovat a podle pomoci přijaté nebo nabídnuté se pak z jednoho nebo druhého stává určitým způsobem dlužník. Vy pomůžete příteli a tak nějak obě strany vědí, že přítel zase někdy naopak pomůže vám. Vím, že se jedná o poněkud vágní a povrchní popis přátelství, ale chci se dostat k tomu, že když chci někomu něco dát nebo pomoci, pomáhám tomu člověku proto, že vidím situaci, v které se nachází ne jeho jméno a pokud je to rychlé nebo letmé, tak ani není prostor na to se nějak představovat. K čemu je pak to vlastní jméno, když i celé vypadává z kontextu. Jste zde jen Vy a ten druhý, jste v nějaké interakci a ani Vy a ani on si nepotřebují sdělovat jména.
Nepotřebuji vědět a znát komu dlužím nebo kdo dluží mě, protože je to absurdní…. Pak existuje ještě další druh interakce, za který všichni inkasujeme peníze, a to je naše práce. Za nějaký čas, vyděláte nějaké finance a ty Vám pak přijdou na Váš účet do banky. V bance jste vedeni jako číslo stejně jako na finančním oddělení Vaší firmy. Peníze jsou pro každého důležité, v dnešní době doslova evoluční nástroj přežití. Zkrátka s oštěpem a pazourkem to už dneska mnoho neuděláte. Pokud ta nejsilnější kultura, kultura peněz, nepotřebuje jména, a vystačí si jen s čísli, tak k čemu je používat. Vašeho zaměstnavatele zajímá jen to, aby prodal produkt zákazníkovi, a Vás zajímá to, abyste přežili.
Celkově se přikláním k názoru, že absurdní sociální lidská potřeba identifikace, dostačující výmluvnost sociální interakce a samotný duch doby, peníze, si říkají o to, zrušme jména! 🙂