Do nedávna jsem si myslel, že dny českých zápecáků jsou sečteny. Bohudík, ale ono, nic takového, jako českých zápecák, neexistuje. Neexistuje ani Švejk, Honza či Cimrman. Jsou to jenom naše představy o nás jako o celku, o našem národu a o našich spoluobčanech. Není to ale pravda. Myslím si, že to je proto, že si všichni libujeme v nějaké formě zobecňování, generalizování. Je to ale to, co posílá náš národ ke dnu a lidstvo také.
Za život jsem potkal mnoho zajímavých i nezajímavých a obyčejných i neobyčejných lidí. Žádný neodpovídal persóně Švejka, Honzy či Cimrmana. Možná jsem jenom nepochopil správně tyto archetypy, nebo jsem dostatečně nepoznal lidi kolem sebe, ale shodu jsem bohudík nenašel.
Ve společnosti byly učiněny různé průzkumy a analýzy toho, co by lidé kolem sebe změnili a toho, co si lidé myslí o ostatních lidech. Když vezmu např. jeden environmentální průzkum, který se týkal spotřebitelského chování, kdy jeden člověk na oslu objížděl Evropu a ptal se lidí… Většina lidí na dotazy odpovídala, že mění věci k lepšímu nebo je ochotna něco změnit. Při tom si ale myslí, že se ostatní nemění. Poměr těch, kteří jsou ochotni něco měnit, ale myslí si o ostatních opak, byl nějakých 80% až 90% vůči těm, kteří opravdu nic nedělají a nejsou ochotni nic měnit.
To, co lidem v průběhu dějin pomáhalo nebo naopak škodilo, byl lidský rozum. Někdo si něco myslel a choval se podle toho, jak myslel, že se chová většina. A pokud se z té většiny takhle chovají všichni, nemůžeme ničeho dosáhnout.
Tenhle ten článek nemá být bryskní úvaha génia na ideální recept, jak věci napravit, ale informativní šipka na zatáčce dějin, která ukazuje do věčných lovišť, pokud zůstaneme u starého známého „já dělal, protože on… já myslel, protože on.“ To je ta cesta k armagedonu.
Pokud nechceme, aby nastal, mysleme každý sám za sebe, jednejme každý sám za sebe ve prospěch celku. Aniž bychom čekali, než to udělají ti ostatní!