Konkrétně jsem se zabýval duchovní povrchností. Samotný pojem „duchovní povrchnost“ témět na internetu neexistuje. Pokud zadáte jeho vyhledávání jako přesný text a pročtete všechny texty, najdete 11 jedinečných výskytů. Vzhledem k tomu, že za 0,13s je Vám schopný google ukázat 5 770 000 stránek se slovem „duchovní“, tak je smutné, že o opaku toho „být duchovní“, toho kam bychom neměli sklouznout, se můžeme dozvědět pouze 524545x méně informací.
Po pečlivém prostudování a probírání, jsem se dozvěděl následující, duchovní povrchnost je:
– „Prostě se o „Dobru“ nemá pokrytecky žvanit, ale hledat ho v sobě. Je to všeobecný postoj bez ohledu na ideologii.“
– „hereze, nechávající nás v přesvědčení, jako by všechno záleželo na nás, na naší činnosti, jako bychom si Boha mohli odmyslit a zapomenout na Ježíšova slova: „Beze mne nemůžete dělat nic.““
Nechci tvrdit, že jsem něco nepřehlédl, ale z mého pohledu to vypadá tak, že nikdo o duchovní povrchnosti zas tolik nepíše. Většinou nemá smysl mluvit a vymýšlet o tom, co už někdo má za sebou. V tomto případě ale vidím, že jednou by mohlo mluviti být zlato 🙂 Takže se pokusím přijít na to, co je to duchovní povrchnost 🙂
– naše konání nikam nevede, prospíváme jím jen sami sobě
– dokážeme vše racionálně popsat a vysvětlit a nezbude nic, co nelze popsat
– svébytná netečnost, která odolává jakékoliv filozofii, náboženství nebo víře
– působení utrpení bez smyslu a pochopení
– uvažování o existenci své osoby a uvažování o existenci své osoby jako o svojí existenci