Stěhování lidí je odvěkou a přirozenou věcí, která byla vždy přirozenou součástí koloběhu naší společnosti a děje se tak i ve zvířecích společenstvech.
V dnešní době jsme na tom ale tak, že koncept národních států, který umožnil jednotlivým národům se sobecky opevnit hranicemi a zákony, a zajistil jim tak alibi pro dělení my a oni.
Chápu koncept, že každý národ uživí jen určité počty uprchlíků. Opět zde ale máme dělení my a oni. Uprchlík a ne-uprchlík. Už to je od podstaty špatně, mělo by to fungovat tak, že když máme pracovní místa, a ty u nás jsou, měli bychom je poskytnout těm, kdo je potřebují a kdo mají zájem na rozdíl od Čechů, kteří se pro ně nemají zájem kvalifikovat, a předpokládám, že takový cizinec z východu je mnohem více rukodělně chtivý, než našinec nefakčenko, který má všemožné podpory.
A práce je tu dost a dost, také míst, která tu potřebují. A kdo lamentuje, že něco není zákonné či tak či onak; Považuji to za nesmysl. Podívejme se třeba na Slovenského Mariána Kuffu, který na hranici zákona údajně pomáhá stovkám potřebných.
Nehodlám se chvástat tím, co dělám, ale snažím se také pomáhat cizincům, zase jiným způsobem, ale jeden z důvodu je také, aby v naší zemi ušetřili. Každý může začít u sebe.
A kdo označuje někoho za nějaké sluníčkáře, ne-sluníčkáře, tak asi přesně nepochopil Havlův odkaz, např. jeho dílo „Moc bezmocných“, o kterém jsem slyšel osobně od více lidí, že ho čtou v zahraničí, např. i v Číně. Ale ani o jednom Čechovi. Co je to za povahu našeho národa, který vidí jen své problémy a přitom máme ve svém středu opravdu velké lidi v mnoha oborech a odvětvích.
Abych nebyl jenom negativní. Musím říct, že znám mnoho mladých skvělých lidí, kteří pomáhají v sociální oblasti a jsou v tom skvělí a šikovní. Dost často jsou ale jejich pozice podhodnoceny a někdy dokonce navázány na omezené granty, ať už časově nebo úvazkově. Byl bych pro, kdybychom více upustili od rigidity, s kterou vnímáme celý koncept uprchlíků a dali finance, čas i prostor těm, kteří chtějí a umí něco dělat. Uvolnili jim ruce, stejně tak, jako měla např. sociální pracovnice a Spravedlivá mezi národy Irena Sendlerová se sociálními reformami v Polsku po válce. Opět samozřejmě, než ji do toho začal mluvit úřední šiml.